Recenze | Pláž utonulých | Domingo Villar

Název: Pláž utonulých
Originální název: La Playa de los ahogados

Autor: Domingo Villar

Série: Leo Caldas (#2)

Nakladatelství: Host (2013)

Autor Pláže utonulých pochází z Galície, což je malá země na severozápadě Pyrenejského poloostrova a patří ke společenství Španělska. Spousta toho, co autor zná ze své rodné země se promítlo do jeho knihy. Víny, dobré jídlo, rybaření. Pláž utonulých je již druhou knihou galicijského inspektora Lea Caldase, v českém překladu však vyšla jako první. Autor ji napsal po úspěchu své první knihy s Caldasem v hlavní roli -  Oči v barvě vody.

Jednoho pochmurného podzimního rána vyplaví moře na pláž u malé galicijské vesnice mrtvého námořníka, který má ruce spoutané plastovým páskem, obyvatele vesnice tato tragédie sice zasáhne, ale všichni jsou si jisti, že námořník spáchal sebevraždu. Ale Leo Caldas se svým parťákem Estévezem si nejsou tak jistí, někdo ovšem chce, aby to jako sebevražda vypadala. Zdánlivě jednoduchý případ se začíná komplikovat. Caldas během vyšetřování naráží na deset let starou tragédii, která malou vesnici postihla. Mohl se vrátit duch utonulého kapitána, který před deseti lety ztroskotal a může se mstít svým námořníkům?

Zjistit pravdu pro inspektora Caldase nebude snadné, protože místní obyvatelé jsou k cizím a zvlášť v policii velmi nedůvěřiví a jednoduše si hledí svého. 

Pláž utonulých má všechno, co má správná detektivka mít. Příběh je rozdělen do kraťoučkých kapitol, které čtenáře neustále udržují ve střehu a jejich délka bude čtenáře nutit, aby si ještě jednu kapitolu před spánkem přečetl. Domingo Villar vymyslel velmi inteligentní příběh o pomstě, který se zaměřuje spíše na psychologii postav než na krvelačné a akční scény. Čtenář se ale o to víc musí na příběh soustředit, protože indicií může být i úplná maličkost a vše se může změnit během mrknutí oka. 

S výjimkou ranaře Estéveze mi žádná postava k srdci nepřirostla. Postavy sice mají nadhled a nepletou své soukromí do své práce, ale kvůli tomu, že autor nepoodhalil žádné větší detaily ze soukromí svých postav, místy to vypadalo, jakoby mezi sebou mluvili roboti a ne lidi. 

Protože autor zná prostředí Galície, zasadit svůj příběh právě do tohoto místa byl určitě velmi chytrý tah. Deštivé, zatažené a pochmurné počasí a nečasy, které sebou  přináší moře, krimi thriller dokresluje úžasným způsobem. 

Pokud hledáte detektivku, u které vám od první strany nebude jasné, kdo je vrah a kdo oběť, určitě sáhněte po Pláži utonulých, protože dostanete příběh, který vám přinese zvrat a překvapení na téměř každé straně.

Za poskytnutí výtisku k recenzi děkuji e-shopu martinus.cz

Recenze - Hypnotizér

Název: Hypnotizér

Autor: Lars Kepler

Série: Joona Linna (#1)

Nakladatelství: Host (2011)

Pod pseudonymem Lars Kepler se schová manželská dvojice Alexandra Coelho Ahndorilová a Alexander Ahndoril. Známí švédští autoři. Jejich láska ke knihám a thrillerům je dovedla k tomu, aby společně napsali knihu, která nebudu posuzována podle jejich jmen, ale bude mít úplně čistý štít s jejich společným pseudonymem. 

Je Lars Kepler novým Stiegem Larssonem? Těžká otázka, na kterou by mnoho z nás odpovědělo úplně jinak. Ale jednoduše a podle mě – NE. Dvojice Lars Kepler se v žádném případě se svým Hypnotizérem nemohou Miléniu vyrovnat.

Detektiv Joona Linna je kriminální vyšetřoval, který prostě má vždycky ve všem pravdu a se všemi případy, které kdy dostal, si vždycky poradil. Teď má nový případ. Uprostřed noci probudí lékaře-hypnotizéra Erika Marii Barka a požádá ho o pomoc s hypnózou. Erik sobě i své manželce však po incidentu, který mu změnil život slíbil, že už nikdy hypnózu provozovat nebude. 

Erik má za úkol zjistit od pobodaného patnáctiletého chlapce – Josefa Eka, kdo brutálně zavraždil jeho matku, otce a malou sestřičku. On jediný zůstal na živu a může být klíčem k této celé hrůzné věci. Erik tak musí porušit svůj slib.

Začátek příběhu vypadá opravdu velmi slibně. Celý případ s Josefem se zvrtne v situaci, kterou by ani Joona Linna neočekával. Ale potom… Josef Ek a jeho rodina se z celého případu ztrácejí a začíná se všechno zamotávat.. tak nějak, špatně zamotávat. Najednou se zdá, že je na každé straně nový případ, který musí ať Joona, Erik nebo dokonce i jeho žena Simona řešit. Josef Ek, se po úvodním fiasku objevuje snad v polovině knihy a to jsme rádi, že se tam ještě objevil. Jednoduše řečeno, jako by si v průběhu psaní autoři rozmysleli, co bude tou nejdůležitější zápletkou a kdo bude ten největší padouch… jako by se jim prostě začátek nechtěl přepisovat. A přitom, kdyby se drželi několika prvních kapitol, celé by to dopadlo mnohem lépe. 

Kdežto příběh pokulhává, styl psaní a atmosféra pár věcí napravily. Autorům se podařilo čtenáři navodit bezvadnou atmosféru. Ukazují na psychické stavy svých postav, které musely projít těžkými věcmi. Ukazují na mysl, která je opředena stavem bláznovství a zvrácených myšlenek. 

Kde ale zářila atmosféra, tam všechno kazily postavy. Nejlepší postavou je Joona Linna, který je prostě vyšetřovatel jak má být. Erik se pokaždé snaží udělat správnou věc. Simona je neuvěřitelná hysterka,která mě ve čtení neskutečně rušila. Když přišly na řadu kapitoly, které vyprávěly o její části příběhu, neměla jsem chuť číst dál, nebo alespoň její části přeskakovat. Jak jsem již zmínila, i Simona musela řešit svůj „malý případ“. Abych řekla pravdu, tato malá „epizodka“ tady byla trochu navíc, naprosto zbytečné části, které v knize zůstaly snad jen proto, aby byla ještě delší. 

V příběhu je velmi důležitá asi sto-stránková pasáž, která je takovým pohledem do minulosti. Proboha, kdyby to jen nebyla taková nuda. Nejlepší část knihy nastala asi od strany 400-450, kdy se konečně začalo něco doopravdy dít. Celkově byl konec dobře vymyšlený, ale všechno bylo příliš rychle ukončené.
Takže, Lars Kepler = nový Stieg Larsson? Znovu – BOŽE NE!!! Některé – hm, bylo jich hodně, pasáže byly naprosto zbytečné, přehnané, i na knihu neuvěřitelné. Kniha je plná dialogů, které jsou naprosto postavené na hlavu a občas postrádají smysl. Přistihla jsem se, že na některé věty jsem zírala, jestli jsem je opravdu přečetla správně. Buď to bylo tím, co daná postava řekla, nebo se mi zdálo, jako by ve větě chyběla slova. 

Dobře, krimi příběh je to průměrný až lehce podprůměrný. Další díly si však nenechám ujít. Zajímá mě, zda severskou detektivku „Kepleři“ ještě více pohaní, nebo to naopak dalšími díly spraví.